Smutná
Tohle je asi tak rok staré :) někde jsem to našla v počítači, takhle píšu, když mě něco trápí :) Co si o tom myslíte?
Nemůžu spát. Z nemocničního pachu se mi zvedá žaludek. Měsíční světlo prosvítá pokojem a ozařuje celou tu ponurou místnost. Působí až přespříliš optimisticky, snad mě ani nepřekvapují ty dětské obrázky na zdech. Co tady vlastně dělám? Z rukou mi vede několik hadiček s léky i s krví. Na okenní tabulky bubnuje déšť. Jaká krásná je noc. Deštivá, ozářená Měsícem… A já ji trávím tady. Ale proč vlastně? Vždyť mi nic není, jsem zdravá jako řípa, jak by řekla máma. Máma… Matně si vzpomínám že, jsme dnes ráno jeli do města, i s tátou, ale nevzpomínám si, že bychom tam dojeli…Ozve se příšerná bolest hlavy. Snažím se posadit, ale zarazí mě křeč. Co to se mnou udělali? Chci jít domů, nemám tu co dělat!
Najednou uslyším kroky a ozáří mě světlo z chodby. „Holka, co tu blbneš? Přístroje se mi bouří, jak tu zápasíš.“ Rozpoznám sestru, kterou ani přes noční službu neopouští úsměv. „V klidu lež a spi. Nechceš donýst prášek? Bolí tě něco?“ Chce se mi řvát, že chci domů, že je to nějaký omyl a že jsem teď měla být venku s Alexem a… S Alexem? Ne! Bude na mě čekat a já nepřijdu! Už jednou jsem ho zklamala, ale dal mi druhou šanci. Jenže teď… „Kolik je hodin?“ zeptám se zmateně. „Byly dvě hodiny, v 5 přijdu s léky. Ale teď spi. A už žádné závody.“ řekne a zacvaknou se za ní dveře.
Dvě hodiny? Představuju si Alexe, jak přišel na naše místo a čekal, až přijdu. Ale já nejdu, pořád nejdu, ale on čeká dál. Ještě pár minut, dávno tu měla být… Nakonec zklamaně odchází. Ne, ne to není možné! Já bych přece přišla.. Nikdy bych na něj nezapomněla… Co když se mnou nebude chtít mluvit? Už mi zbyl jen on… Tato vidina mi dodává sílu, zvedám se z postele a opatrně vstávám. Chci se rozběhnout, ale brání mi kanyla, připojená na stojan s léky. Vztekle ji vytrhnu a vybíhám na chodbu a potom ven do tmy…
Nepoznávám to tu. Kde to jsem? Konečně rozeznávám jednu ulici, ale abych došla za Alexem, musím přejít velkou část města. Nevím, zda to zvládnu. Z místa vytržené kanyly se mi řine krev proudem. Dostává mě to do vlny jakési euforie, cítím úlevu, procházející celým mým tělem. Zároveň mě to však oslabuje a ubírá mi to síly. Chodí se mi čím dál tím hůř.. Musím to dokázat! Došla jsem přece tak daleko! Už jsem pár bloků od mého cíle. Jen pár desítek metrů! Z posledních sil se dobelhám k malému rodinnému domku. Zaklepu na tmavě hnědé dveře, ale nikdo neotvírá… Už nemám sílu stát na nohou a sesunu se k zemi. Moji krev spláchl déšť, stejně jako moje naděje, že Alexe ještě kdy uvidím. Promiňte mi, prosím! Byla jsem tak pošetilá…
Ráno světlo odkrylo tělo nebohé dívky, ležící na chodníku před domem. Byla jen v nemocniční košili, s otevřenou ránou na ruce. Už jí nikdo nedokázal pomoci. Ale na tváři měla úsměv, protože dokázala, co chtěla. A byla si jistá, že na ni nikdo, kdo ji znal, nezapomene.
Té noci vyšly hvězdy, stejně jako každý den. Jen ta jediná zářila více, než kdy jindy. Vzpomínám si, jak mi kdysi jeden moudrý člověk řekl, že každý má svoji hvězdu. Až když umřeme, bude svítit jasněji, protože bude mít naši duši…